Agathky svět

Psychosociální kontext tělesného postižení

a konkrétní služby

Sociální akceptace tělesně postižených

• Problém handicapovaných spoluobčanů byl před rokem 1989 tabuizován, byli umisťování do ústavní péče a od zdravé populace izolováni, čímž docházelo k neinformovanosti veřejnosti a vzniku stereotypních postojů /vnímání postižených jako méněcených jedinců, spojování tělesného postižení s mentálním, atd./. /Štech, 1997/

• V současnosti se situace lepší díky zapojování postižených spoluobčanů do pracovního procesu, stavbě bezbariérových bytů, pořadům v médiích pro i o postižených a celkové vyšší informovanosti společnosti.

• Tělo funguje jako důležitá složka sociální prezentace. Méně viditelné poruchy se mohou projevovat pouze za určitých okolností, často ani ne tak jednoznačně. Nápadné změny a odlišnost snižují sociální status postiženého jedince a nepříznivě ovlivňují jeho sociální hodnocení i akceptaci okolí.¹

Problémy spjaté se socializací

• Socializaci komlikuje postižení díky bariérám, které jím jsou vytvářeny. Kontakt s okolním světem je stížen, či téměř znemožněn. Tím je zkomplikováno včlenění a participace na chodu společnosti.

• Problémy postižených dětí vznikají jako důsledek neadekvátní výchovy. Socializace v rámci rodiny neplní svou funkci, jestliže členové rodiny postiženého odmítají a nevěnují mu příslušnou péči. To má za následek pocit nejistoty a méněcenosti vzniklé jako reakce na odmítání a podceňování okolí.

• Své zápory má však i hyperprotektivní výchova. Její důsledky se projevují zejména jako: trvalá závislost na rodiči, nesamostatnost a egocentrismus.

• Handicapovaní se setkávají často s odmítavým postojem okolí, vzniká tak pocit méněcenosti a uzavřenost, postižený člověk se izoluje.

• Redukují se možnosti jejich sociálních zkušeností. /Vágnerová, 2004/

• Tělesné postižení představuje sociální znevýhodnění. /Vágnerová, 2004/

• Dochází k podnětové a mnohdy i k citové deprivaci. /Vágnerová, 2004/

Utváření sebepojetí a sebehodnocení u tělesně postiženého člověka

• Možné důsledky tělesného postižení lze diferencovat:

  • pohybový defekt, tj. funkční handicap

  • tělesné deformace, tj. estetický handicap²

    - oba tyto důsledky představují pro postiženého silnou psychosociální zátěž

• Sebepojetí a sebehodnocení nejvíce záleží na rodinném zázemí, protože přístup rodiny k postiženému je rozhodující pro rozvoj osobnosti.

• Významnou roli hraje i subjektivní hodnocení nemoci či defektu, za jak závažný jej považuje a jak jej hodnotí sám pacient. ³

• Handicap v oblasti tělesného vzhledu ovlivňuje v celkovém sebehodnocení postiženého člověka někdy ve větší míře, než kdyby šlo jen o postižení tělesných funkcí. ⁴

• Je zatíženo postojem veřejnosti, kdy lidé stále chápou postižení jako stigma, straní se postižených /strach zde slouží jako ochrana před neznámým/, jejich chování podléhá magickému či mytologickému myšlení. Postižené berou jako slabé a méněcenné jedince, kteří si zaslouží pouze náš soucit. /Štech, 1997/

• Pokud rodina přistupuje k postiženému jako k “chudáčkovi”, postižený se do této role vžívá a sám se začíná cítit jako bezmocný. Očekává i od širokého okolí, že se k němu bude tímto způsobem chovat.

Rizika vycházející z psychosociálního kontextu tělesného postižení v období dospívání

• V dospívání se projevuje silný negativismus.

• Handicapovaný má omezené možnosti osamostaňování se a odpoutávání se od rodiny.

• Obtížně se identifikuje s vrstevníky.

• S tělesným postižením se hůře vyrovnávají dívky, mají nížší sebehodnocení než chlapi. Jsou více emočně nevyrovnané a nespokojené samy se sebou, také více zranitelné. Často proto unikají do vlastního světa fantazie. /Koubelková in Vágnerová, 2004/

• Ke kompenzaci však mnohdy dochází i prostřenictvím patologických jevů, jako je nadměrná konzumace alkoholu či jiných omamných látek, především u dospívající mládeže. Tento problém se označuje jako syndrom rizikového chování v dospívání /SRCH-D/.

• Pokud se tělesně postižený chová nežádoucím způsobem, jde často o obrannou reakci na odmítání a podceňování, je to nepřiměřenou obranou člověka, který byl nadměrně frustrován a stresován. ⁵

Služby určené tělesně postiženým poháhající překonat kontext postižení

• Nutnost kompenzace postižení vytvořením vnitřní rovnováhy např. intelektuálním či uměleckým úspěchem či sportovními aktivitami pro tělesně postižené /organizované specializovanými sportovními kluby/ nebo společenskými aktivitami viz např. www.helpnet.cz/telesne-postizeni.

• Sportovní aktivity zajišťuje např. Sportovní Klub Vozíčkářů Praha /www.skvpraha.org/ nebo Spastic Handicap Sport Agentura //www.shsa.cz/.

• Jednou ze základních organizací, která poskytuje pomoc osobám s tělesným postižením je POV - Pražská organizace vozíčkářů. /Na webu k dohledání na adrese www.pov.cz./ POV poskytuje služby především lidem na vozíku, zejména poradenství /právní, sociální, ohledně dopravy/, osobní asistenci a řeší i zaměstnávání lidí se změněnou pracovní schopností. Její velkou zásluhou je publikace Bezbariérová Praha, která mapuje dostupnost vybraných budov v Praze - od městských úřadů a obchodních center po restaturační zařízení /dostupná je na http://www.pov.cz/index.php?main=praha/. Za shlédnutí stojí i aplikace Bezbariérová Praha, která je mapuje 4 turistické trasy historických centerm města, které jsou přístupné pro handicapované občany /http://www.pov.cz/cd-rom/defaultcz.htm/.

• Pro odstranění vážných psychosociálních problémů spjatých s tělesným postižením by měl být postižený člověk v péči psychologa nebo psychoterapeuta.