VD 21 - vyprávěnka 1/3
Říjen 1986.
Mezi námi zloději – mravoličná vyprávěnka vlaková
část 1/3
**********
Jan Bašta, obchodník v nejlepších letech, se mohl cítit spokojen. Jednání v hlavním městě bylo odbyto za patnáct minut a on stihnul vlak, ve který ani nedoufal. Tento den byl totiž posledním před začátkem školních prázdnin. Pokud by musel jet zpět odpoledním spojem, pravděpodobně by strávil pět hodin natlačen v chodbičce vagónu spolu se zavazadly přečetných cestujících.
Mrzelo jej, že vážil dlouhou cestu - vše bylo možno projednat a zaslat elektronickou poštou nebo faxem, domlouvat se dá i telefonem. Ale nešť. Pojal v rámci optimistického nazírání na svět tuto pracovní cestu jako výlet do Prahy a šklebil se na svět docela vesele.
Na Hlavní nádraží se dostavil ostrou chůzí, nepřiměřenou začínajícímu horkému dni. Postávaje na nástupišti přemýšlel, jak zaujmout výhodnou posici tak, aby cestoval zpět k domovu dobrým vozem. Po deseti minutách čekání přitáhla zelená elektrická lokomotiva pět vagónů a nádražní rozhlas dunivým basem oznámil příjezd vlaku na Ostravu.
Bašta zdál se zklamán. Přímo před ním zastavil nerekonstruovaný vůz se zastaralým interiérem a špinavými okny. No co, alespoň se posadím v klidu, blesklo mu hlavou a vrhnul se ke dveřím. Do vozu nasoukal se jako třetí v pořadí, vpadl do chodbičky jako velká voda. Čtvrté kupé čišelo prázdnotou.
Vstoupil, zavřel dveře. Odhodil příruční aktovku, posadil se na tvrdé sedadlo potažené ne příliš čistou, obligátní vínově červenou koženkou vozů druhé třídy. Letmo se rozhlédnul, vstal a stáhnul okno. Vzhledem k rychlé chůzi k nádraží se necítil zrovna nejvolněji, měl pocit uřícenosti a upatlanosti. Na záchodech určitě nepoteče voda, pomyslel si beznadějně. Zůstal stát u okna a rozhlížel se po nástupišti. Poslední opozdilci dobíhali a za neustálého ruchu a pobízení průvodčího nastupovali do vozů.
Ostrý hvizd výpravčího, vlak sebou trhnul a dal se do líného pohybu. Bašta přivřel okno a posadil se po směru jízdy. Jakmile vagóny překonaly nespočitatelné množství výhybek a souprava vyjela z nádraží, počal se rozhlížet po prázdném kupé.
„Záchranná brzda, zneužití se trestá,“ přečetl polohlasem nápis na známém zařízení. Vzpomněl si jak kdysi, za studentských let, slyšel historku o tom, že čísi nepokojná ruka toto zabezpečovací zařízení vyzkoušela. Fungovalo, vlak zastavil a než průvodčí našel pachatele, podařilo se přetržený provázek u plomby opět bezchybně navázat.
Ušklíbnul se nad zasunutou vzpomínkou z mládí a vydal se loudavě na záchod, aby si opláchnul obličej a ruce. Byl mile překvapen. Tekoucí voda a papírové ručníky dokreslovaly sice neútulný a nepěkný, ale čistý interiér. Že by se dráhy měnily? napadlo jej. Sundal brýle a s chutí si umyl ruce a opláchnul obličej.
Osvěžen vracel se do kupé. U dveří překvapením zastavil. V rohu proti směru jízdy u okna seděl muž, placatou čepici naraženou hluboko do čela a zdálo se, že spí. Na sobě kabát zapnutý ke krku, ačkoliv venku byla teplota více nežli dvacetistupňová a uvnitř vozu nepanovalo zrovna chladno. Bašta vstoupil.