Písnička o krásném životě
Mezi pouličními lampami se míhají stíny posledních turistů, kteří si užívají romantickou večerní noc v Praze. Přijeli sem, aby se pokochali Pražským hradem, Karlovým mostem, večerními Hradčany...Ani na chvíli je nenapadlo, že se procházejí po chudých kostkách, které denně dostávají takových smutných zpráv. Ráno se dozvědí, že budou dnes muset vydržet nátlak celého průvodu, který doprovází příjezd amerického ministra, hned jak průvod zmizí v dálce, tak začne pršet... potom přijedou silničáři a začnou je sypat pískem, aby to tak neklouzalo.. mají to těžké... mráz je k večeru a v noci ožehne a jim je zima a nemůžou s tim nic dělat...
..ale já jim závidim, nic jiného jim nezbývá, nemusí přemýšlet jestli do toho jít nebo od toho utéct...prostě si to odbijí a mají to za sebou. Jsou spokojení a zase mají nějakou dobu klid a pokoj a užívají si radosti pobíhajících dětí.
Když to tak ale přirovnávám ten život k dlažebním kostkám, tak si uvědomuju, že na tom jsem pomalu hůř než ty kostky.. Je pravda, že si také odbiju během dne nějakých pár povinností a pak mám klid a pokoj a raduju se ze štěstí, které mě obklopuje díky mým přátelům, ale je také fakt, že ty kostky to mají jednodušší, neřeší to citově, nemusí svému blízkému příteli zdůvodnovat proč ho podvedli, protože se přátelí všechny mezi sebou. Nemusí se prát o nejlepší místo na vyhlídce na celé město, protože každému z nich bylo přiděleno to jejich místečko a toho si oni váží.
Za to lidé se hádají o každou píď, která se jim zalíbí. Když se nemají rádi, tak se dokáží tak dohadovat až z toho nakonec vznikne rvačka, boj, válka... něco jiného to je, když se má někdo alespon malinko rád, nebo taky hodně rád. Představte si jasnou noc plnou hvězd a velký úchvatný měsíc v úplňku, představte si louku a na ní malý kopeček s pár stromy, tam dvě osoby, které se mají opravdu moc rádi, drží se za ruce, leží na zádech vedle sebe a koukají na nebe. Povídají si o tom, na které z těch hvězd by chtěli bydlet, která je ta jejich vyvolená a kterou v dětství milovali a kterou brali za svou hvězdu splněných přání, která jim splnila i to, že jsou ted ti dva spolu.
Představte si takovou lásku mezi všemi na světě, asi by se vám vybavil Jack Rozparovač s Merilyn Monroe, ale tak to už je osud, kdo se do koho zamiluju. Takový svět by byla vlastně jedna malá hvězdička, která není na dosah vidění pro naše oči, jelikož nikdy nemůže existovat. Není to reálné, protože si lidé neuvědomují, že tenhle svět by byl jednodušší, kdyby jsme trochu zmoudřeli a měli se rádi navzájem. Nikdo si to nechce uvědomit, protože každý má v sobě trochu té hrdosti na život, kde má své nepřátelé, kterým vzdoruje...
..jo, je to s vámi složitý žít na tomhle světě, ale nějak to vydržet musim... jdu dál pražskými ulicemi, už nepotkávám turisty ani stíny černých koček... už mi do uší zní jen sloky tý písničky...
Stmívá se a já sjíždím výtahem,
byl jsem blízko hvězd v přízemí teď jsem,
blízko hvězd jsem byl, dům je plnej tmy,
já nepůjdu spát, já budu mít sny.
®: V přízemí vítr šílí, dům je plnej škvír,
já zas nejdu spát, zas mám řeč s mámou,
dlouhou řeč, co končí ráno,
dám si zdát nádherný sen,
že s mou mámou jdem, někam stoupáme
a pak jdem trávou,
krásnej sen mně bloudí hlavou dál.
Končí ze snů ráj, vítr ztrácí dech,
sen jde na tramvaj a bloudí v podchodech,
bloudí v ulicích, vráží do lidí,
jenže ten můj sen žádnej nevidím.
Písnička mi vždycky dává do hlavy to, co si neuvědomuje spousta lidí na světě, že bez lásky a snů se žít nedá... Vždyť každý by měl mít nějaký svůj sen, ať už je v něm milovaná osoba nebo kariéra nebo červená škodovka.... Zamyslete se nad tím.........
a nezapomeňte, že I LOVE U!!! ... =D